Pracovní Vánoce na lodi aneb když ani pytel Snickersek nepomůže
Už jsou tu zase Vánoce - svátek, který bychom si měli užít ideálně bez stresu a v přítomnosti svých blízkých. Námořníky jejich profese ovšem o tento ideální způsob oslavy ochuzuje (tedy pokud nejsou zrovna doma). Práce nepočká a když je třeba, musí posádka do roboty i během Vánoc. Přes to jsou Vánoce na lodi zdaleka nejpopulárnějším svátkem, který je až transcendentálního charakteru - rádi ho slaví i indičtí, čínští a arabští členové posádek. Pravoslavní jedinci se též rádi přidají k našemu tradičnímu termínu Vánoc a pak je ještě jednou oslaví podle Juliánského kalendáře. Jedním z hlavních důvodů nadšených oslav Vánoc je bezesporu vánoční volno, které někdy čítá až dva dny - na lodi něco nevídaného! Členové posádky, kteří mají to štěstí pracovat během dne od osmi do pěti, si toto volno mohou obyčejně užít 25. a 26. Prosince (a někdy i půl dne 24., kdy už se stejně jen zabývají výrobu vánočních dekorací a úklidem nástavby). Jen kuchař, stevard a navigační důstojníci pracující na směny si volna neužijí a Vánoce se tak pro ně stávají spíše přítěží.
Druhým dobrým důvodem na oslavu Vánoc je speciální vánoční příděl proviantu a finanční bonus od rejdaře, který ovšem námořníkům není vyplacen, ale obyčejně se za něj kupují dárky a pochoutky (rozuměj víno a pivo vydeklarované za cukroví). U nás ve firmě byl tento bonus 25$ na osobu a musím říct, že nákupní delegace měla vždycky co dělat, aby je v obchodě utratila. Z nějakého důvodu byly nejčastějším “dárkem” obří balíky tyčinek Snickers a jiných produktů firmy Mars. Mnozí členové posádky je posléze konzumovali po kilech jak utržení ze řetězu a pak stáli fronty u lodní nemocnice, kde jsem mezi ně jako Santa rozděloval prášky na bolení břicha.
Dny volna jsou náležitě oslaveny i hojnou konzumací alkoholu (většinou i když je na lodi zakázán), slavnostní večeří a vánoční lodní párty, kde si mikrofon od karaoke vyzkouší i naprostí nezpěváci.
Ne vždy se ale takové poetické Vánoce na lodi vydaří. Jako výborný odstrašující příklad mohou sloužit moje poslední Vánoce na moři. Odehrály se u břehů Brazílie, kde jsme 23. prosince ukončili vykládku ropného koksu a mířili na Amazonku nakládat kaolín. Koks a kaolín jsou dva absolutně nekompatibilní náklady - pokud bych použil vánoční přirovnání, tak jsou jako čert a anděl (a posádka je Mikuláš, který se je saží od sebe oddělit). Ropný koks zpravidla zamastí a začerní stěny holdů svým prachem, který jde pak obtížně smýt a zašpiní cokoliv, co s nima příjde do kontaktu, třeba… třeba sněhobílý kaolín, který se používá jako bílý pigment. Posádka tak musí po vykládce koksu všechny holdy důkladně vyčistit a nejlépe i znovu natřít - v požadavcích čistoty holdů pro přepravu kaolínu se výmluvně uvádí “surgical clean”. Pokud má někdo ze čtenářů milou zkušenost s odstraňováním mastných šmouh od uhlí ze zdi, jistě mi dá za pravdu, že je to činnost nadmíru obtížná a otravná. No a přesně tato hydra přistála na hlavu naší milé posádky v čase Vánoc - ještě s tím bonusem, že kaolín se měl nakládat už od pět dní později. Mohu Vám prozradit, že pro posádku několikanásobné umytí všech pěti holdů a jejich vymalování představovalo opravdu šibeniční termín.
Pracovalo se tedy od úsvitu do soumraku a někdy ještě déle a celá tato anabáze odstartovala právě 23. prosince po našem vyplutí z přístavu. Nic naplat - párů rukou bylo na palubě příliš málo a tak se musely do této sváteční služby povolat i úderníci ze strojovny a dokonce i navigační důstojníci. Na můstku tedy zbyl pouze kapitán s druhým důstojníkem (tehdy jsem to byl já) a ti se střídali v hlídkách šest na šest hodin. Pro ty, co namítnou, že jsem z toho vyvázl příliš lacino, mohu jen dodat, že v reálu se jednalo o hlídky sedm na pět hodin v můj neprospěch, protože kapitánovi se samozřejmě neodmlouvá. Se smutkem jsem tedy hleděl z okna můstku na své kolegy, kteří se na palubě oháněli hadicí a záviděl jim jejich 14ti hodinový pracovní den s 10ti hodinami nepřetržitého odpočinku. Snažil jsem se aspoň navodit na můstku vánoční atmosféru a pouštěl jsem si koledy, zatímco jsem u radaru vystřihoval vločky z papíru. Asi to bylo únavou nebo tropickým vedrem, ale nějak jsem se přes všechny snahy do atmosféry nedostal.
To samé pociťovali i moji kolegové dole. Marně se snažili užít si štědrovečerního krocana, po půl plechovce piva padali únavou a Phil Collins zazněl na karaoke v podání bocmana pouze jednou. Všichni toho měli plné zuby. Ve snu se nám zdálo o bílých Vánocích doma s rodinou (nebo o vánočním barbecue na pláži v případě filipínských kolegů).
Ani jsem tedy nezaregistroval příchod a odchod svátků. Snad jen malá jiskřička atmosféry se ve mě zažehla, když na můstek dorazil ospalý kapitán a posmutněle pravil: “Hele Kubo, Děda Mráz ti přinesl dáreček” a podal mi lesklý sáček plný Snickersek. Ano, ano - opět Snickersky, jako by Ježíšek a jeho mezinárodní inkarnace nevěděli, že jsem alergický na ořechy…
Druhým dobrým důvodem na oslavu Vánoc je speciální vánoční příděl proviantu a finanční bonus od rejdaře, který ovšem námořníkům není vyplacen, ale obyčejně se za něj kupují dárky a pochoutky (rozuměj víno a pivo vydeklarované za cukroví). U nás ve firmě byl tento bonus 25$ na osobu a musím říct, že nákupní delegace měla vždycky co dělat, aby je v obchodě utratila. Z nějakého důvodu byly nejčastějším “dárkem” obří balíky tyčinek Snickers a jiných produktů firmy Mars. Mnozí členové posádky je posléze konzumovali po kilech jak utržení ze řetězu a pak stáli fronty u lodní nemocnice, kde jsem mezi ně jako Santa rozděloval prášky na bolení břicha.
Dny volna jsou náležitě oslaveny i hojnou konzumací alkoholu (většinou i když je na lodi zakázán), slavnostní večeří a vánoční lodní párty, kde si mikrofon od karaoke vyzkouší i naprostí nezpěváci.
Ne vždy se ale takové poetické Vánoce na lodi vydaří. Jako výborný odstrašující příklad mohou sloužit moje poslední Vánoce na moři. Odehrály se u břehů Brazílie, kde jsme 23. prosince ukončili vykládku ropného koksu a mířili na Amazonku nakládat kaolín. Koks a kaolín jsou dva absolutně nekompatibilní náklady - pokud bych použil vánoční přirovnání, tak jsou jako čert a anděl (a posádka je Mikuláš, který se je saží od sebe oddělit). Ropný koks zpravidla zamastí a začerní stěny holdů svým prachem, který jde pak obtížně smýt a zašpiní cokoliv, co s nima příjde do kontaktu, třeba… třeba sněhobílý kaolín, který se používá jako bílý pigment. Posádka tak musí po vykládce koksu všechny holdy důkladně vyčistit a nejlépe i znovu natřít - v požadavcích čistoty holdů pro přepravu kaolínu se výmluvně uvádí “surgical clean”. Pokud má někdo ze čtenářů milou zkušenost s odstraňováním mastných šmouh od uhlí ze zdi, jistě mi dá za pravdu, že je to činnost nadmíru obtížná a otravná. No a přesně tato hydra přistála na hlavu naší milé posádky v čase Vánoc - ještě s tím bonusem, že kaolín se měl nakládat už od pět dní později. Mohu Vám prozradit, že pro posádku několikanásobné umytí všech pěti holdů a jejich vymalování představovalo opravdu šibeniční termín.
Pracovalo se tedy od úsvitu do soumraku a někdy ještě déle a celá tato anabáze odstartovala právě 23. prosince po našem vyplutí z přístavu. Nic naplat - párů rukou bylo na palubě příliš málo a tak se musely do této sváteční služby povolat i úderníci ze strojovny a dokonce i navigační důstojníci. Na můstku tedy zbyl pouze kapitán s druhým důstojníkem (tehdy jsem to byl já) a ti se střídali v hlídkách šest na šest hodin. Pro ty, co namítnou, že jsem z toho vyvázl příliš lacino, mohu jen dodat, že v reálu se jednalo o hlídky sedm na pět hodin v můj neprospěch, protože kapitánovi se samozřejmě neodmlouvá. Se smutkem jsem tedy hleděl z okna můstku na své kolegy, kteří se na palubě oháněli hadicí a záviděl jim jejich 14ti hodinový pracovní den s 10ti hodinami nepřetržitého odpočinku. Snažil jsem se aspoň navodit na můstku vánoční atmosféru a pouštěl jsem si koledy, zatímco jsem u radaru vystřihoval vločky z papíru. Asi to bylo únavou nebo tropickým vedrem, ale nějak jsem se přes všechny snahy do atmosféry nedostal.
To samé pociťovali i moji kolegové dole. Marně se snažili užít si štědrovečerního krocana, po půl plechovce piva padali únavou a Phil Collins zazněl na karaoke v podání bocmana pouze jednou. Všichni toho měli plné zuby. Ve snu se nám zdálo o bílých Vánocích doma s rodinou (nebo o vánočním barbecue na pláži v případě filipínských kolegů).
Ani jsem tedy nezaregistroval příchod a odchod svátků. Snad jen malá jiskřička atmosféry se ve mě zažehla, když na můstek dorazil ospalý kapitán a posmutněle pravil: “Hele Kubo, Děda Mráz ti přinesl dáreček” a podal mi lesklý sáček plný Snickersek. Ano, ano - opět Snickersky, jako by Ježíšek a jeho mezinárodní inkarnace nevěděli, že jsem alergický na ořechy…
Komentáře
Okomentovat